Photo_6553733_DJI_133_jpg_4823617_0_202193181720_photo_original_edited.jpg
Zámecký lesopark

Dnešní lesopark vznikl v průběhu staletí z části dávné obory, kterou hrabě Humprecht Jan Černín nechal založit kolem svého nově budovaného loveckého zámečku a letního rodinného sídla, nazvaného původně po něm Humprechtsberg. Pozemky pro svůj záměr ale v začátku neměl a získal je až r. 1666 koupí velkého březenského zemanského dvora rodiny Hubryků, něco získal výkupem od soboteckých měšťanů a směnou od sedláků z Vesce a z Nepřívěce. Část pozemků hubrykovského dvora byla pojata do obory a ostatek byl proměněn v nový humprechtsberský panský dvůr. Součástí obory se tak stal tamní původní smíšený les, který také jako jediný mohl tak brzy po založení obory poskytovat potřebný úkryt chovaným daňkům – nově vysázené porosty by toho nebyly schopny. Roku 1670 byla stavěna oborní zeď vysoká 2 sáhy a silná 5 a ¼ lokte, v ní bylo 7 kapliček, z toho jedna větší a vyšší. Po několika letech byly v oboře vystavěny rozsáhlé stáje pro koně (jedna pro 50, druhá pro 12 koní) a domek pro zahradníka, u něhož byl v oborní zdi ještě nějaký rondel. Z těchto staveb se ale kromě nepatrných zbytků oborní zdi do dnešních dnů nic nedochovalo.
Hrabě Humprecht zřejmě chtěl tehdejší českou myslivost povznést podle vzoru západních zemí a jeho humprechtská obora, v níž choval až 100 daňků, se opravdu stala proslulou (zmiňoval se o ní ve svém díle i Bohuslav Balvín). Toto období slávy ale trvalo jen krátce. Hrabě Humprecht se nedožil vysokého věku a zemřel na jaře r. 1682, pouhý rok po dokončení opravy a přestavby zámku po jeho vyhoření. Jeho potomci pak již navštěvovali Humprecht jen zřídka a po smrti jeho syna Heřmana Jakuba r. 1710 se v období poručenské vlády Markéty Černínové začalo na černínských statcích hospodařit špatně. Heřmanův syn František Josef tak později přebíral dědictví, které bylo nejen velmi zatížené dluhy, ale navíc, jak píše Josef Pekař v Knize o Kosti, „hospodářství bylo zanedbané, sýpky a sklepy prázdné, žádný zámek nebylo lze obývati, v stájích nebylo koní...“ Vážnost situace si ale uvědomil až po několika letech. Pokusil se pak ještě celek zděděných statků zachránit „velkou dietou“, tj. redukcí velkých dvorských vydání, ale neúspěšně. K vlastnímu konkurzu došlo ale až po jeho smrti. Kostecké panství koupil r. 1738 Václav Kazimír Netolický, ale ani Netoličtí už Humprecht k původnímu účelu neužívali. Rozebírání ohradní zdi na stavební materiál v 19. století jen potvrdilo dřívější faktický zánik původního smyslu obory. 

 
Co v parku naleznete?

Sasanka hajní

Sasanka

Sasanka hajní je rostlina z čeledi pryskyřníkovitých. Sasanka patří k prvním poslům jara, je to vytrvalá bylina, nanejvýš 30 centimetrů vysoká. Charakteristický je pro ni plazivý oddenek a na konci lodyhy zpravidla jeden bílý květ s nejčastěji šesti okvětními lístky. Roste v listnatých lesích, kde je dostatek světla, vysoká vlhkost a silná vrstva humusu.
Čerstvě utržená rostlina je jedovatá. Obsahuje mnoho látek jako jsou glykosidy, saponiny, někdy se uvádí i alkaloidy. Hlavní jedovatou složkou je protoanemonin, který má bakteriostatický účinek na streptokoky a stafylokoky, také působí fungicidně.
Znaky otravy jsou obdobné jako u otravy pryskyřníkem prudkým, tedy zvracení, bolest břicha, průjem, zánět ledvin. Uvádí se, že pro dospělého člověka je smrtelné požití 30 rostlin. Nicméně, více než požití je pravděpodobnější jiný kontakt s jedovatou šťávou. Při přenosu do očí, například při sbírání květů, vyvolává podráždění spojivek, může dojít i k zánětu. Potřísnění kůže šťávou vyvolává záněty nebo zpuchýření, které se špatně hojí.

Jaterník

Jaterník

Jedná se o vytrvalé byliny s podzemním oddenkem. Lodyhy jsou bezlisté a vyrůstají z paždí bazálních blanitých šupin. Přízemní listy jsou přítomny a plně se vyvíjí až po odkvětu, jsou uspořádány v přízemní růžici. Listy jsou jednoduché, čepele jsou nápadně trojlaločné, celokrajné nebo různě zubaté. Květy jsou jednotlivé, převážně modré barvy, zřídka růžové nebo bílé. Pod květem je listenovitý útvar, který napodobuje trojsečný kalich. Okvětních lístků bývá nejčastěji 5–10 Jedná se ale ve skutečnosti po petalizované (napodobující korunu) kališní lístky, kdy korunní lístky chybí. Tyčinek je mnoho. Opylení probíhá pomocí hmyzu (entomogamie). Gyneceum je apokarpní, pestíků je mnoho. Plodem je nažka, která chlupatá a je zakončená zobánkem. Na bázi nažky je masíčko. Nažky jsou uspořádány do souplodí. Jsou rozšiřovány pomocí mravenců (myrmekochorie).

Violka

Violka

Violka je rod jednoletých až vytrvalých bylin. Listy jsou řapíkaté. Květy jsou někdy rozlišeny na chasmogamické (s barevnými korunami, opylovány hmyzem) a kleistogamické (zakrnělé, zelenavé, s autogamií) nebo nejsou rozlišeny. Kališní lístky jsou štítovité, jejich přední část je čárkovitě trojúhelníkovitá, zadní část za místem přirůstání tvoří kališní přívěsek. Dolní korunní lístek vybíhá v ostruhu. Plodem je tobolka. Semena často mají masíčko, které slouží pro myrmekochorii (semena rozšiřována mravenci).

Hrachor jarní

Hrachor jarní

Hrachor jarní (Lathyrus vernus) je 15 až 40 cm vysoká vytrvalá bylina známá též pod názvem lecha jarní.
Kvete obvykle od dubna do května typickým fialovým květem. Plodem jsou lusky. Barva květu závisí na obsahu kyselin v květu a velmi nápadně se mění i se stářím květů. V poupěti je buněčná šťáva kyselá a jeho barva je proto červená, v rozkvetlém květu je šťáva neutrální, což má za následek červenofialovou a modrou barvu. Konečně po odkvětu je květ zásaditý jako mýdlo a jeho zbarvení se změní na tyrkysovou.
Rostlina má krátký, větvený a tlustý oddenek, ze kterého vyrůstají 20–40 cm vysoké, rýhované, nekřídlaté lodyhy, skládající se z 5–8 článků, naspodu se šupinami (zakrnělé palisty), v horní části se 3–6 sudozpeřenými listy, 3 párů vejčitých lístků. Květy jsou dlouhé 13–18 mm a po 3–5 skládají chudý hrozen.
Vyskytuje se s několika výjimkami téměř po celé Evropě, západní Sibiři, Kavkazu a Malé Asii, v lesích, zvláště pak v bučinách s bohatým podrostem, většinou na vápnitých půdách.

Plicník lékařský

Galerie010_P1080941_plicnik_lekarsky_edi

Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) je léčivá rostlina z čeledi brutnákovitých. Roste v hájích a lužních lesích. Byl rovněž typickou rostlinou středověkých zahrad a v současnosti se jako hajnička pěstuje především na venkovských zahradách.
Využívání byliny při léčbě plicních nemocí a podobnost jejích skvrnitých listů se „skvrnitými“ plícemi daly plicníku jméno. V současné vědecké medicíně není plicník využíván, uplatňuje se však v homeopatii při bronchitidě a v lidovém léčitelství. Odvar z plicníku léčí záněty průdušek, hojí a regeneruje sliznice dýchacích cest i trávícího ústrojí, zvyšuje krevní srážlivost, působí mírně močopudně a svíravě. Příznivý účinek se přičítá kombinaci saponinů, které usnadňují odkašlávání, uklidňujícímu a ochrannému účinku slizů a protizánětlivému a dezinfekčnímu účinku tříslovin. Zevně ve formě obkladů (nejlépe z čerstvé byliny), záparu nebo silnějšího odvaru se užívá k omývání hnisajících ran nebo krvácejících hemeroidů, kde se uplatní protizánětlivý a svíravý účinek. Vzhledem k přítomnosti alkaloidů v droze by se plicníku nemělo užívat déle než 3 týdny a neměl by být podáván malým dětem a těhotným či kojícím ženám. V Anglii jsou mladé listy oblíbenou přísadou do různých jarních salátů a přidávají se také do polévek.